Nikdy nemohu zapomenout na lidi, s kterými jsme žili léta ve shodě, a oni se ze dne na den změnili tak, že se chovali hůře než zvěř.

Jak asi tito lidé vychovávali své potomky? A tito lidé by se dnes chtěli vracet a žít mezi námi?

Jsem jedním z těch, kteří museli v roce 1938 utéci ze svého rodiště. Narodil jsem v roce 1928 a spolu se svými třemi staršími sourozenci jsme žili ve Štětí. Otec byl Němec a matka Češka; při optování se otec přihlásil k české národnosti, protože my, všechny jeho děti, jsme navštěvovaly české školy. Nelze popisovat všechny zážitky a pocty, které od té doby celá naše rodina zažívala. V roce 1938 odvezli známí mě a mé dva sourozence do Prahy, kde jsme byli umístěni v různých rodinách. Rodiče zůstali ještě ve Štětí, protože doufali, že se vše nějak vyřeší. Jelikož se situace nadále zhoršovala a dozvěděli se, že se Němci na otce chystají, tajně v noci utekli přes Labe jen v tom, co měli na sobě, a bez dokladů.

Matka zůstala v Praze a otec se dostal na Vysočinu. Tam sehnal zaměstnání a ubytování. Po delší době se celá rodina sešla. Celou válku jsme to neměli lehké, protože nikdo z nás neměl doklady.

V roce 1945 jsme se vrátili zpět do Štětí a nedostali jsme žádnou náhradu za majetek, který jsme tu zanechali. I když jsme byli chudí, zůstal zde nábytek, zásoby, oblečení, prádlo, prostě vše. Nikdy nemohu zapomenout na lidi, s kterými jsme žili léta ve shodě, a oni se ze dne na den změnili tak, že se chovali hůře než zvěř. Jak asi tito lidé vychovávali své potomky? A tito lidé by se dnes chtěli vracet a žít mezi námi? Emil Hille, tehdy Štětí